Petr B. Hůrecký na Instagramu

Muchomůrky, pěnkavy, zahrady, malebné domky, les, krajina... Jestli někde přebývá čistá poezie, tak je to v obrázcích Kateřiny Coufalové . Její tvorbu jsem si na Instagramu našel po přečtení krátkého medailonku o ní, už nevím kde. Text vyšel v souvislosti s úspěchem na festivalu LUSTR, kde letos díky hlasům návštěvníků získala titul Nejlepší ilustrátor. Když jsem Katčiny obrázky viděl, byla z toho láska na první pohled. Mám rád přírodu i hravost v architektuře, a tahle témata dostávají v Katčině provedení i neuvěřitelně živých barvách své neopakovatelné kouzlo. Zahradní domek se sklizní jablek jsem pořídil jako vánoční dárek pro osobu mně nejbližší (líbil se moc!) a tuším, že v naší domácnosti u jednoho obrázku od Katky nezůstane. Určitě se vyplatí její tvorbu sledovat, a jestli se chcete dozvědět i něco z „tvůrčího zákulisí“, možná oceníte tenhle krátký rozhovor. Stejně, jako jsem ho ocenil já.   Od kdy kreslíš a maluješ? Maluju a kreslím už od malička.   Jako hlavní téma tvých obrázk

K životu profilu na sociální síti patří hejty jako vosk na skluznici běžeckých lyží. Když je nemáte, nestoupáte. Jinými slovy, máte málo sledovatelů, nikomu nestojíte za komentář. Když máte hejtů moc, tak vám něco drhne. Čistě z kronikářských důvodů chci proto v tomhle krátkém článku zaznamenat výskyt prvního negativního komentáře (hejtu) na svém profilu. Autora k němu před časem vyprovokovala tato báseň: ...  Bude určitě fajn, když hejty nezačnou přibývat. Co zatím přibývá moc hezky, jsou followeři, za což jsem rád a děkuju! Psaní bez čtenářů je totiž něco jako lyžařské středisko bez povolení k provozu. (Když jsme dneska u těch aktuálních zimních přirovnání.)   A slíbený první hejt? Budiš.