„Psaní je pro mě druh relaxace,“ říká autor Básniček pro dospělé děti

Proč dospělý člověk v dnešní době tráví čas psaním vtipných básniček? A proč je pak sdílí na Instagramu? V rozhovoru s Tomášem, který stojí za profilem @basnicky_pro_dospele_deti, se dozvíte, jak to vidí on. Prozradí, co je podle něj dobrá básnička, jak to má s autocenzurou, jakými taktikami získává nové sledující nebo proč už mezi jeho fanoušky nepatří vlastní děti. Věřím, že pro vás jeho odpovědi budou stejně inspirativní, jako byly pro mě. Což je vlastně i hlavní důvod, proč jsem s rozhovory na blogu začal. Rád zkoumám motivace, myšlenky a rutiny autorů, kteří mi přijdou něčím zajímaví. Učím se od nich a mám pocit, že tohle „know-how“ ocení i další autoři nebo čtenáři.

 

Tomáš mě zaujal svými rýmy, které jsou ve své jednoduchosti leckdy až geniální. Viz třeba: Do schránky mi přišlo psaní / Nebylo však podepsané / Možná bylo od kočičky / Jisté je, že ode psa ne. :-)

 

 

Jak dlouho už píšeš básničky a co je tvá hlavní motivace pro psaní? 

Básničky píšu už spoustu let, ani si nevzpomínám, kdy jsem začal. Nejdřív to byly jen příležitostné hříčky pro okamžité pobavení okolí, ale pak jich přibývalo, začal jsem si je psát... až jich je nakonec slušná zásobička. 
Motivace? Asi píšu hlavně sám pro sebe, je to určitý druh relaxace. Baví mě hrát si se slovy, skládat je do veršů, hledat neobvyklé rýmy... a mám radost, pokud se mi navíc podaří pobavit či rozesmát i někoho dalšího. 

Píšeš ještě něco jiného?

Občas píšu i jiné texty v rámci své práce (pracuji jako redaktor jednoho menšího časopisu), ale to je úplně jiný žánr. Občas překládám texty písní z angličtiny, to je taky docela zajímavá intelektuální rozcvička – člověk se musí vejít do předem daného počtu slabik a jejich délek, důrazů... a navíc vystihnout význam originálu. Aby to neznělo nepřirozeně, vyžaduje to určitou zkušenost v básnickém, resp. textařském řemesle. Tak se občas trénuju, abych nevyšel ze cviku. Je to pro mě něco jako sudoku.

 

Co podle tebe musí mít dobrá básnička? Jak silná je tvá autocenzura?

Dobrá básnička hlavně musí mít nápad. Důležitý je dobrý rým (osobně se snažím vyhýbat rýmům gramatickým, tedy typu „dědeček / chlapeček“, nebo rýmům, které už jsou hodně otřepané, např. „stromů / domů“ atp.). Co mnozí začínající básnici přehlížejí, je rytmus – na to si dávám hodně pozor, aby básnička neškobrtala, aby seděly počty stop a slabik. (Někdy samozřejmě udělám výjimku, ale to bývá záměr.) 
Autocenzuru mám celkem silnou. Zdaleka ne vše, co vymyslím, je hodno zveřejnění. Někdy se mi i zdá nějaký nápad docela fajn, ale když ho na pár lidech „vyzkouším“ a vidím, že nefunguje, tak ho strčím do šuplíku a zkusím vymyslet něco jiného. Všechny básničky taky nechávám uležet a později se k nim vracím; mnohdy mě pak napadne nějaké vylepšení, tu a tam vyměním nějaké slovíčko... U některých mám nakonec několik verzí a nemůžu se rozhodnout, která je nejlepší. :-)

Jak často a při jakých příležitostech píšeš? Máš na to nějaké rutiny?

Naprosto ne. Píšu zcela nahodile, jsem otrokem inspirace. ;-) Většinou to začíná tím, že mě napadne nějaký neobvyklý rým – a pak kolem něj vymýšlím nějaký příběh, pokud možno s humornou pointou. Ale když je rým dostatečně nosný, zůstanu někdy i u krátkého, úderného dvojverší ozdobeného trefným nadpisem (ten je často docela zásadní).

 

Co na tvou tvorbu říkají členové rodiny a přátelé?

Někteří z nich jsou mými nejvěrnějšími fanoušky (bývaly jimi i mé děti, ale teď, když jsou v pubertě, je to „tráápný, tati“ :-) ). Oni vlastně můžou za to, že jsem svou tvorbu začal zveřejňovat. Už roky mi říkají, že bych ty básničky měl vydat knižně. K tomu je ale ještě dlouhá cesta...

Proč sdílíš svou tvorbu zrovna na Instagramu? Zveřejňuješ ji ještě někde jinde?

To právě souvisí s předchozí odpovědí: Protože vím, že dnes těžko nějaký nakladatel investuje do vydání básniček autora, kterého nikdo nezná, rozhodl jsem se, že nejdřív začnu budovat komunitu fanoušků. Založil jsem tedy počátkem roku stránku „Básničky pro dospělé děti“ na Facebooku a na Instagramu. Facebookový algoritmus je v ovšem nastavený tak, že bez placené reklamy se publikovaný obsah k mnoha lidem nedostane, takže na FB mám jen asi 160 fanoušků. Instagram funguje lépe.

 

Jak se ti podařilo za necelý rok a při 39 zveřejněných básních nasbírat skoro 4 tisícovky sledujících na Instagramu? Máš na to nějakou taktiku?

Nic mimořádného – dávám follow fanouškům podobných profilů; některé z nich moje tvorba zaujme, a tak mi dají follow-back. Taky využívám možností Instagramu pro větší dosah jednotlivých příspěvků: hashtagy, označování uživatelů v příspěvku, označení místa.

 

Co ti zatím udělalo (dělá) největší radost (v rámci tvorby na Instagramu)?

To je stejné jak v nevirtuálním světě. Pokud někoho básnička potěší nebo pobaví, jsem rád. Největší kompliment jsem dostal, když někdo sdílel moji FB stránku s komentářem, že to je „pure Plíhal“. Karlu Plíhalovi sice nesahám ani po kotníky, ale z toho srovnání jsem měl pochopitelně radost.

 

Zablokoval jsi někdy někoho?

Jen asi dva profily, které mě opakovaně spamovaly v soukromých zprávách se žádostmi o lajk. 

 

Jaké profily na Instagramu bys doporučil ke sledování?

Těžká volba. Z těch „literárních“ např. @_timotej_valenta_ nebo @cernobily_cernobyl – a poslední dobou se mi dost líbí @znackovy_basnik. Fakt. :-) Z humorných @pan_primar, @googlepoezie nebo @historje. Mám rád i fotky přírody, takže třeba @borievkyphotogallery nebo @glennleerobinson. A nesmím zapomenout na účet @poetograf, ten se mi moc líbí.

 

A co bys vzkázal lidem, kteří chtějí začít sdílet vlastní tvorbu na Instagramu?

Chcete-li psát básně, nastudujte si poetiku. Buďte na sebe přísní a mějte na svou tvorbu „hustý filtr“. Nelitujte se. Neexhibujte. Nebojte se – máte-li co dát, ti „vaši“ lidé si vás časem najdou. Buďte vytrvalí. Užijte si to. A nežijte jen na Instagramu, v trojrozměrném světě je taky spousta krás. :-)

 

Díky za rozhovor!